povídky

20. 02. 2009 | † 13. 04. 2009 | kód autora: RsN

- 1 -
Andrzej Sapkowski
Povídky
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 2 -
Dítě překvapení
Povídka vypráví o zaklínači Vesemirovi, který na své cestě
světem potká velkou lásku. Vypráví o ději před povídkami Andrzeje
Sapkowského.
I.
Tu ceduli uviděl hned, když vyjel z lesa. Byla tady křižovatka s
rozcestím na západ, směrem odkud přijel, na sever a na jih.
Cedule byla umístěna pod ukazateli a stálo na ní: "Na hřbitově
řádí netvor. Kdo ho zabije, dostane 100 zlatých Novigradských
korun." Podepsán byl starosta vesnice Oblouk, Vincek Podest.
"Nu což," pomyslel si, "peníze by se hodily. A docela rád bych
konečně přespal někde v suchu a teplu."
V poslední době bylo stále zataženo, foukal studený podzimní
vítr a drobně mrholilo. Oblohou se honila těžká dešťová mračna.
Obrátil koně směrem na sever a rozjel se k vesnici. Neujel ani míli,
když těžké mraky povolily a začalo hustě pršet. Pobídl koně k
rychlejšímu klusu a za necelou půlhodinu dorazil úplně promoklý do
malé vísky, které vévodil starý zřícený oblouk z kamene. Na chvíli
zauvažoval, k čemu ten oblouk kdysi byl, ale pak se rozhodl, že to
zjistí jindy, zavedl koně do stáje, odstrojil ho a do sucha vytřel.
Všiml si ovsa nachystaného zřejmě pro takové příležitosti a nasypal
ho do žlabu. Vyšel ze stájí a zapadl do jediné osvětlené budovy,
která, jak správně usoudil, byla zdejší hospodou.
V hospodě bylo příjemně teplo a z kuchyně se linula lákavá
vůně uzené pečeně. Okamžitě si uvědomil, že ty divné zvuky vydává
opravdu jeho žaludek a že už docela dlouho nejedl. Nebylo tu moc
obsazených stolů, a tak si vybral jeden v rohu stranou od ostatních a
usadil se. Téměř vzápětí se přišoural tlustý hospodský, utíraje si
mastné ruce do špinavé zástěry, a zeptal se ho, co si dá.
Příchozí si objednal celý džbán piva a na doporučení
hostinského a svého vlastního prázdného žaludku uzenou kýtu, chléb
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 3 -
a hrachovou polévku. Pozorně sledoval ostatní muže v hospodě a
neunikl mu jejich pohled na meč, který spatřili, když si dával mokrý
plášť na vysušení ke krbu. Všiml si, jak hospodský, když mu přinesl
jídlo, vyvalil oči na jeho medailon, který měl pověšený kolem krku.
V duchu se usmál, když okamžitě po tom, co dal jídlo na stůl,
tlouštík chvátal k jednomu stolu u kterého seděla pětice mužů a cosi
jim horlivě šeptal. Začal jíst a po očku sledoval muže, jak mezi sebou
tiše rozmlouvají.
"Dám jim čas," uvažoval, "a když přijdou během jídla, je to tady
opravdu zlé a budu se snažit zvednout cenu. Jestli ale přijdou až po
jídle, budu muset jet ještě jinam, než si vydělám na tu krásnou
kazajku ve městě. Stála 50 marek, a ten vydřiduch neslevil ani po
tom, co jsem si nenápadně poodhrnul plášť, aby dobře viděl můj
me...

.... Ani nemrkl, sketa."
Ještě ani nedomyslel a už u jeho stolu stál malý prošedivělý muž
s dýmkou v ruce.
"Četli si ceduli, pane zaklínač?" oslovil příchozího.
Zaklínač zvedl oči od jídla a podíval se na muže.
"Jakou ceduli?"
"Nedělají si z nás šoufky pane zaklínač, přece tu, co nabízí sto
zlatých za zabití netvora, co nás trápí."
"Podobnou ceduli jsem četl pane," odtušil zaklínač, "ale stálo na
ní, že cena je sto dvacet zlatých."
"Tolik nemůžeme nabídnout," rozhodil rukama muž, "úrody
jsme letos mnoho neprodali díky špatnému počasí a navíc nám
vyhořela zimní zásoba."
"Letos je špatný rok, pane zaklínač, špatný rok."
"Kde je váš starosta?" otázal se zaklínač.
"Oh, odpustí mi, pane zaklínač," zrudl muž, "já jsem starosta
Oblouku, Vincek Podest."
"Nuže starosto pověz mi tedy co vás tu trápí, ale popořádku a
popravdě, žádné výmysly."
"Zle je, pane zaklínač, věru zle," usedl starosta za stůl a začal
vyprávět.
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 4 -
II.
"Před měsícem šla mladá kovářova dcerka na hřbitov nad
matčin hrob poplakat. Kovář šel za chvílu za ňú a našel ju v
bezvědomí ležet u hrobu s ošklivou ránou na paži a prsou. Donesl
děvenku do chalupy, ránu jí vyčistil a ošetřil. Nemáme vědmu, pane
zaklínač, tak ju kovář sám kurýroval. Druhý den vypadalo, že bude
lepší, aj sa probrala, ale ku večeru jí cosi smradlavého začalo z rány
vytékat, dostala vysoké horečky a další den umřela. Kovář tvrdil, že
jakýsi stín viděl schovávat se za stromem, ale raději dcérenku dodom
odnesl."
"Tak, tak, pane zaklínač," začal mluvit i další muž, který se
posadil s ostatními posadil vedle starosty.
"A já myslím," pokračoval "že chybu zrobil, lebo přetáhnút
bestiju toporom přes hlavu měl a byl by klid!"
"Kušuj Venošu," uťal ho starosta, "kovář byl dobrý chlap a
starost o děvuchu měl."
"Byl?" podivil se zaklínač. "Cožpak taky chytil otravu a
umřel?"
"Cosi horšího pane zaklínač," jal se znova vyprávět starosta.
"Děvenku jsme pochovali vedle matky. Hrob jsme svěcenou vodou,
co jsme měli, pak proti bestiji pokropili. Jenže na druhý den byl hrob
rozkopaný a tělo pryč. Kovář jak to viděl, s pláčem tu do hospody
přišel, ožral sa a potem do chalupy odešel. Na druhý den tu Jozek do
kovárny prasklé kolo nesl a našel chudáka oběšenýho. Báli jsme sa
kovářa pochovat na hřbitově tak jsme z dřeva hranicu naskládali a
tělo spálili. Od téj doby nikdo na hřbitov nevkročí a všeci sa temu
místu zdaleka vyhýbajú."
"Kdy se to stalo?"zeptal se zaklínač.
"Dvě novoluní," odvětil starosta.
"Dva měsíce?" divil se zaklínač "To se tu nikdo nezastavil a
nepokusil se netvora zabít?"
"Nebyl tu nikdo," dušovali se čtyři muži zároveň, pátý, stařík s
jedním zubem a vlasy jak stříbro, mlčel a mračil se.
"To še mně nelíbí chlapi," promluvil, "mělo by še mu to řéct!"
"Ale tato,"poplácal ho starosta po zádech, "daj si eště pivo a
nech pana zaklínača popřemýšlat!"
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 5 -
"Musíte ho omluvit, pane zaklínač, je už starý."
Zaklínač mávl rukou, ale pohled ze starého muže jen tak
nespustil.
"Fromine," zavolal starosta na hospodského "dones tu
vašnostovi eště jeden džbánek piva na naše úhrady. A najdeš mu
světnicu na dnešní noc."
"Jak víte, že tady chci zůstat?" podíval se zaklínač na starostu.
"Řekněte mi radši, jak ty rány vypadaly, ale popište je, jak nejlépe
umíte!"
"No, rána na paži vypadala jako odtržené maso, jako by ho
někdo urval zubama, byly tam dokonce vidět i otisky. Na prsou měla
děvčica škrábance, od drápu asi. Ale ne moc hluboké, spíše dlouhé."
Zaklínač pozorně poslouchal, pokyvoval hlavou a nakonec řekl:
"No starosto, děkuji za nabídnutý pokoj, rád se vyspím, ale ráno
pojedu dál."
Starosta i všichni ostatní, kromě starého muže který se potutelně
uchechtával, zůstali jako zkoprnělí a hleděli na zaklínače. Ten si v
klidu dopil pivo, sebral plášť a odešel za hostinským do pokoje.
Pokoj byl malý a páchlo to tam po myších. Zaklínač počkal až
hostinský zmizí a ulehl na slamník. Nechtěl, aby viděli, jak moc je
unavený. Usnul, sotva zavřel oči.
III.
Ráno vstal brzy za svítání a sešel do šenku. Hospodský už byl
také vzhůru a začal topit v ohništi.
"Dobré ráno, pane zaklínač, kam tak brzo?"
"Odjíždím, zabal mi něco z té uzené kýty, co visí támhle,
kousek chleba, a řekni, co ti dlužím."
"Nic, všechno zaplatil starosta," hostinský poskakoval kolem a
balil zaklínači jídlo.
"Říkal, že se za ním mají stavit, on se jim totiž postaral o koně.
Má ve vesnici ty nejlepší koně a největší stáje. Jejich koně odvedl
včera večer k sobě do stání."
Zaklínači potemněl pohled, přímo nesnášel, když o jeho koně
pečoval někdo jiný než on sá...


.... Věřil, že je to oboustranné.
"Ukaž mi, kde bydlí starosta," řekl hospodskému.
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 6 -
Ten mu ukázal bílé stavení na druhé straně náměstíčka. Zaklínač
se tam vydal. Cestou minul sýpky, až po okraj naplněné obilím.
"Tak je to vždycky," pomyslel si, "nasadí tu nejnižší cenu a
myslí si, že člověka obalamutí tím, že jsou chudší než kostelní myš."
Došel až ke starostovu domku a zaklepal. Po chvíli se dveře
otevřely a ven vykoukla statná baculatá žena.
"Jdu si pro svého koně, hostinský mi řekl, že ho najdu tady,"
nedal jí zaklínač prostor ani k nadechnutí.
"Ale božínku, musejí mít hrozný hlad takhle po ránu,"
nevšímala si jeho řečí žena, "zvu je na snídani, pane zaklínač, mám
bílou kávu a buchty plněné povidly."
"Už jsem snídal," zalhal, ale věděl, že kdyby do toho nepřišel
starosta a nepřerušil by svou ženu, zakručelo by mu v žaludku, a tím
by jeho tvrdý pohled přišel vniveč.
"Nech nás být Marto," řekl starosta své ženě. Ta se na zaklínače
usmála a odcupitala dovnitř.
"Kde je můj kůň, starosto?" zeptal se.
"Ale že mají krásného koně, pane zaklínač. Dovolil jsem si o něj
postarat, mám nejlepší koně široko daleko a rozumím jim. Nebojejí
se, u mě dostal i ten nejlepší oves."
"Chci odjet starosto, nezdržuj mě."
Starosta vyšel ven a dal se kolem domu do svých stájí.
"Opravdu chtějí odjet, pane zaklínač? Nerozmysleli si to přes
noc?" ptal se starosta.
"Ne," zabručel zaklínač, když viděl všechny ty krásné koně ve
stáních. Opravdu musel uznat, že starosta své práci rozumí, a doufal,
že si jeho kůň příliš nezvykl.
"Prosíme je, pane zaklínač," změkl náhle starosta, "jsme ochotni
zaplatit stodvacet zlatých, jen nás toho netvora zbavějí."
"Ludé majú strach, že netvor z hřbitova vyleze a všecky nás tu
pozabíjá. Všeci jsou v noci jak na trní a nemožú spát."
"Toho, že netvor vyleze, se nemusíte bát, je to graveir, a ti se
drží jen na hřbitovech a požírají mrtvoly. Jsem jen překvapen, že
zaútočil na živého člověka ve dne, to se ještě, co si pamatuji,
nestalo."
"Proto ho nechtějí zabít pane zaklínač? Proto, že se ho bojí?"
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 7 -
"Ne starosto, proto ne," zasmál se zaklínač. "Co jsem kdy slyšel,
ještě žádný zaklínač neodešel od zakázky proto, že by se bál. Ale já,
starosto, odjíždím, protože jste mi neřekli všechno."
Zaklínač vzal své sedlo, přehodil ho přes koně a začal se
věnovat jeho zapínání, když v tom uslyšel jak za ním někdo vešel do
stájí.
"Chytrý jsou, pane zaklínač, chytrý, jen co je pravda," začal
mluvit příchozí, v němž zaklínač poznal toho jednozubého staříka z
hospody.
"Říkal jsem ti, Vincku, že mu máte říct všecko. Takoví vašnosti
lež hned rozeznajú, a pak už s nima není žádná řeč. Jak teď spokojíš
ludí Vincku, no?"
Zaklínač se tázavě podíval na starostu, a ten celý rudý se začal
ošívat, načež spustil:
"Nesmějí se na nás zlobit pane zaklínač, máme..."
"Vesemir, starosto, jmenuji se Vesemir," uťal starostu zaklínač a
pokračoval: "Pokud mi tedy chceš ještě něco sdělit, můžeme si jít
sednout k tobě domů a udělat radost Martě tím, že zkusíme její, jistě
výborné, buchty."
IV.
Za chvíli již Vesemir a starosta seděli za stolem, před nimi stála
káva a talíř plný čerstvě upečených buchet. Vesemir si jednu vzal a
vyzval starostu, ať povídá.
"Asi před čtrnácti dny k nám přijel jeden mladík. Říkal, že četl
ceduli a chce zabít netvora. Meč měl a tvrdil, že s ním umí i
zacházet. Tož jsme mu vysvětlili co nás trápí a on, že hned půjde na
hřbitov a porozhlédne se tam. Za chvílu přišel a říkal, že netvor asi
spí, a tak počká do večera, že prý vyleze. Večer jsme se tu
shromáždili v hospodě a čekali na tmu. Mladík si nasypal jakéhosi
bílého prášku na ruku a celý ho vysál nosem. Říkal, že je to
medikament, který zlepšuje vidění v noci. Tož jsme ho nabádali, ať
je opatrný, že netvor je asi jedovatý. Za tmy vyšel ven a dal se na
hřbitov. My jsem se tu zavřeli a modlili jsme se k Bohu, ať ho
ochrání a pomože mu. Čekali jsme dost dluho, když tu náhle směrem
od hřbitova k nám strašný ryk dolehl. Všeci jsme sa pokřižovali,
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 8 -
mysleli jsme, že to sám ďábel zařval. Slyšeli jsme volání o pomoc a
skřeky jakési, to asi ta bestija řvala. Vtom jeden z nas, už ani nevim
kdo to byl, vyběhl ven a na zvon začal zvonit jak pomatený. O chvílu
už jsme neslyšeli řev bestije, ale jen volání o pomoc, které sláblo, až
skončilo docela. Celý zbytek noci jsme jak na trní byli, že by bestija
znovu nevylezla, ale nevylezla. Ráno jsme se šli podívat ku hřbitovu
s kosami a vidlami, by na nás bestija nemohla, a našli jsme mladíka v
krvi a vlastních střevách ležet mrtvého. Obě nohy neměl pane
zaklínač, mnohým z nás se žaludek z teho co jsme viděli obrátil, ale
na trakař jsme ho naložili a stejně jako kovářa spálili. Proto jsme jim
nechtěli nic řéct, pane zaklínač, by se teho nezalekli, neodjeli a nás tu
v neštěstí nechali."
Starosta dovyprávěl a s nadějí se podíval na zaklínače.
"Zbavějí nás toho bastarda?"
"Zbavím starosto, ale cena bude vyšší, stopadesát zlatých,"
podíval se Vesemir na starostu a zvedl obočí. Starosta ani nemrkl a
jen horlivě přikyvoval.
"Na ceně nezáleží, hlavní je, že budeme mít od netvora pokoj,"
rozkládal rukama starosta.
"Kdy vyrazejí?"
"V jednom měl ten nebohý mladík pravdu starosto," řekl
Vesemir a vzal si další buchtu, "na graveira není třeba spěchat,
objeví se vždycky potom, co se setmí, ale ten váš asi bude hladový,
protože vychází i za světla. Počkám do večera, a pak se uvidí. Zatím
se půjdu podívat na hřbitov."
V.
Na hřbitově to vypadalo přesně, tak jak si myslel. Polovina
hrobů bylo rozhrabaných. Jediné co bylo zvláštní, bylo to, že vedle
hrobů nebyly vidět žádné zbytky kostí. Nic, co by nasvědčovalo
hodům graveira. Jak věděl, graveiři milují morek a s chutí ho
vysávají. Mají pro to uzpůsobený dlouhý úzký jazyk. Jenže téměř
jistou stopou jeho přítomnosti jsou zbytky kostí, rozházené všude
kolem. Tady tomu tak nebylo. Objevil jich sice pár, ale to stále nic
nepotvrzovalo. Všiml si i temné skvrny na zemi, což jistě bývala
krev onoho zdrogovaného mladíka. Na hřbitově stál skoro uprostřed
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 9 -
vykotlaný strom a Vesemir usoudil, že ghúl, jestli je to ghúl, bude
odpočívat zrovna tady, určitě si zde vyhrabal i své doupě. Někteří
ghúlové se usazovali na dost dlouhou dobu na jednom místě, zvláště
tam, kde měli dostatek potravy. Opatrně, tiše našlapujíce se přiblížil
ke stromu. A opravdu, všiml si, že dutina ve stromu je ze stran
uhlazena, a poseta chlupy, jak se ghúl odíral, když prolézal. Nahlédl
dovnitř a spatřil hlubokou díru mírně se svažující směrem dolů. "Jistě
si prohrabal chodbu do nějakého starého hrobu," pomyslel si
Vesemir. "Budu muset počkat, až vyleze."
VI.
Náhle něco uslyšel. Strnul uprostřed pohybu a pak se opatrně
odsunul od vstupu do ghúlova doupěte. Nepřicházelo to však zevnitř,
ale zpoza stromu. Tiše se odvalil stranou za náhrobek naproti stromu
a pak si dřepl. Kroky slyšel neustále, neslyšel ale sípění, tolik
charakteristické pro všechny ghúly, ani jejich tiché skřeky. Bylo mu
divné, že necítil vibrovat svůj medailon. Odepnul si meč a neslyšně
ho vysunul z pochvy. Kroky byly blízko, příliš blízko, ale Vesemir
byl ve výhodnější pozici. To něco, co se pohybovalo, o něm dosud
nevědělo, a tak si byl jist, že pokud dobře využije moment
překvapení, mohl by vše skončit dobře mířeným sekem. Zvedl ze
země kámen a hodil ho pár kroků od místa kde slyšel kroky. Téměř
okamžitě vykoukl na opačné straně hrobu.
Vyběhl zpoza hrobu a uviděl postavu, jak se otáčí za zvukem
který vydal dopadnuvši kámen. Změnil polohu meče, aby postavě
neublížil, téměř na místě zabrzdil, odhodil meč na zem, přiskočil ze
zadu k postavě a jednou rukou ji sevřel do náruče. Druhou jí zakryl
ústa a zadusil tak výkřik zděšení. Podle jejích dlouhých hnědých
vlasů poznal, že je to dívka, otočil ji tedy čelem k sobě.
"Nekřič, nic se ti nestane," řekl jí Vesemir tiše.
"Rozumělas?" zeptal se pak, a když viděl, že přikývla, uvolnil ji
ze svého sevření, ale stále ji držel za ruce.
"Co tady děláš?" odváděl ji pryč ze hřbitova "mohl jsem ti
ublížit!"
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 10 -
"Donesla jsem jim buchty pane zaklínač," špitla dívka nesměle,
"maminka mi říkala, že jim chutnaly, a tak jsem si myslela, že by jim
přišly k chuti. Nenašla jsem je v hospodě, tak jsem šla sem."
"Ty jsi starostova dcera, děvče? A neříkej mi, prosím tě,
zaklínač, jmenuji se Vesemir. Už mi to pomalu leze krkem, to
neustálé titulování."
I přes to, že se dívala do země, spatřil jak ji na tváři naskočil
ruměnec.
"Co se stalo?" zeptal se, "ublížil jsem ti nějak?"
Dívka se na něj letmo podívala a pak spočinula pohledem na své
ruce, která byla ještě dosud v sevření zaklínačovy dlaně.
"Oh, odpusť, nebolí tě to?" zatvářil se překvapeně Vesemir.
"Chci tě jen odvést do bezpečí. Máte tady na hřbitově pěkného
bastarda, ehm... tedy chci říct graveira, vlastně máte tady hladového
graveira."
V duchu si nadával do pitomců když si uvědomil, že dívka
vůbec netuší co to takový graveir asi je a jal se to tedy rychle
napravit.
"Graveir je odr..." začal, ale ve stejné chvíli promluvila dívka.
"Nechtěla jsem se tě dotknout, Vesemire, myslela jsem..."
podívala se na něj a sklopila oči.
Zastavil se a podíval se na ni. Stejně vysoká jako on, kaštanově
hnědé nakadeřené dlouhé vlasy jí splývaly až do poloviny zad.
Oblečená byla spíše jako chlapec, hnědé jezdecké kalhoty a tmavě
zelená kazajka jí seděly naprosto dokonale. Všiml si jejích rozpaků,
když zjistila že si ji prohlíží, a řekl:
"Tady nemůžeme stát, netvor sice nevylézá ve dne, ale po tom,
co se tu stalo, nemáme jistotu ani v tom. Velice rád, bych si dal jednu
z těch buchet, co máš s sebou. Znáš tady v okolí nějaké místo, kde
bychom si mohli sednout?"
Dívka se usmála, vzala ho za ruku a táhla pryč od hřbitova na
druhou stranu za vesnici. Po asi čtvrt hodině chůze polní cestou
odbočila do lesa na vyvýšené místo, kde bylo jen pár jehličnatých
stromů a pod nimi dřevěná lavička. Vesemir po cestě uvažoval, proč
se nechá jen tak vést za ruku. Uvažoval, kdy naposledy viděl tak
pěknou ženu. Při tom přemyšlení se neubránil vzpomínce na to, kdy
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 11 -
naposledy byl se ženou. Tyto vzpomínky však rychle rozehnal, když
dívka zastavila a podívala se na něj. Měla nádherné zelenohnědé oči.
"Tady je moje oblíbené místo, tady chodím přemýšlet. Podle
pověsti tady kdysi stávala kouzelná kaplička. Kdo vešel dovnitř s
čistým srdcem a vyslovil nahlas své přání, tak se mu splnilo."
Vesemir se usmál a usedl vedle dívky, která už začala
rozvazovat zabalené buchty. Na hradišti zaklínačů také existovala
podobná místnost ve které, když mladý zaklínač vyslovil své přání, v
mnoha případech se mu splnilo. To kupodivu fungovalo do té doby
než nějaký mladý zaklínač uslyšel v místnosti podezřelé zvuky a
objevil mistra šermíře Tharedda jak spokojeně chrápe ve výklenku
jedné ze stěn. Ten se jim pak přiznal, že přání poslouchal a ty které
bylo možno splnit, splnil. I přes jeho velké protesty ho tehdy chytili a
pořádně vykoupali v ledové vodě. Místnost se pak využila jako sklad
zbraní.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se a podíval se na ni.
"Reena," odpověděla a podala mu buchtu.
"Pověz mi, Reeno, je pravda to co mi řekl tvůj otec, nebo ještě
něco zatajil?"
"Nezatajil už nic, měl strach že odjedeš a když jsi odešel spát,
projednávali s vesnickou radou pořád dokola, jestli ti mají všechno
říct nebo ne. Handrkovali se o ceně, ale nakonec usoudili, že zaklínač
je ten pravý, kdo je netvora zbaví a tak cenu zvedli až na dvě stovky
zlatých. Ale jak jsem slyšela, ty sis řekl jen o sto padesát. Pověz mi
něco o tom netvorovi – graverovi – nebo jak jsi to říkal, je pro tebe
nebezpečný?"
Reena se bezděčně přisunula blíže k Vesemirovi a bojácně se
rozhlížela po okolí. Nebyl zvyklý na něco takového, raději zabíjel
netvory, cestoval na koni a spal pod širým nebem. Slova jako něha,
láska, porozumění mu byla natolik nezvyklá, že si připadal
neohrabaný jako medvěd po zimním spánku. Přesto však po chvíli
Reenu objal jednou rukou kolem ramen a začal povídat:
"Graveiři jsou nejnebezpečnější z ghúlů – pojídačů mrtvol.
Jejich škrábnutí je vždy smrtící. Příznaky bývají podobné těm, které
se projevily u kovářovy dcerky. Rána zhnisá a člověk do dvou dnů
umírá na otravu smrtelným jedem. Graveirů není mnoho, jsou to spíš
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 12 -
ojedinělé přežívající relikty – nemají v našem systému místo, a proto
je zaklínači bez milosti vybíjejí. Jsou to však velmi tuzí protivníci – v
boji nehledí na zranění a pokud můžou, bijí se ze všech sil."
"Mám o tebe strach, Vesemire," podívala se mu Reena do očí a
pokračovala, "slyšela jsem volání o pomoc toho mladého muže, co tu
byl před tebou. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to
vzpomenu."
"Nemusíš mít strach, s graveirem jsem již bojoval, je na ně jiná
technika než na ostatní netvory, ale stejně jako ostatní jsou i oni
smrtelní."
"Ale co když tě třebas jen trošku zraní? Dostaneš otravu a
zemřeš."
"I na to jsou zaklínači připraveni, Reeno," poučoval ji Vesemir,
"vozím sebou elixíry, které zvyšují mou odolnost proti jedům, a také
další, které jedy vyhánějí z těla ven. Nemusíš mít obavy, s graveirem
už nebudete mít problémy."
Podíval se na ni a jejich pohledy se setkaly. Viděl v jejích očích
úplně něco jiného než v očích ostatních dívek, které mu zpříjemnily
jeho pobyt mimo hradiště. Viděl v nich opravdovou starost o
člověka, ne jen ten povrchni pohled: udělej svou práci a vypadni.
Teď to nebylo jako vždycky, něco ji odlišovalo od těch dívek, které v
něm viděly jen pohledného urostlého mladého muže, mutanta od
kterého jim nehrozilo vůbec nic, kromě nevyspané noci. Něco bylo
špatně, to věděl.
"Už je dost hodin,"odvrátil pohled jako první a postavil se. "Měl
bych se jít připravit. Potřebuji udělat ještě pár věcí."
Otočil se a začal scházet k vesnici. Po chvíli, když si všiml, že
ho dívka nenásleduje, se otočil a spatřil ji, jak stojí na vršku a dívá se
za ním. Pokračoval tedy dále k vesnici sám.
VII.
Vybalil si svou zaklínačskou truhličku. Otevřel ji a s ulehčením
uviděl, že ještě jednu Žluvu má. Žluva se říkalo elixíru ve světle
zelené lahvičce, který sloužil jako jediný účinný prostředek proti
jedu graveira. Pečlivě jej zabalil a uložil zpět na místo. Ještě jednou
se ujistil, že má všechny lahvičky, které bude potřebovat a jal se
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 13 -
vybalovat další, velice potřebnou, věc. V kozí kůži, pečlivě zabalený,
měl zaklínač svůj meč na netvory. Byl celý ze stříbra, vyleštěný do
vysokého lesku, skoro jako zrcadlo. Padl mu přesně do ruky a
Vesemir pro jistotu udělal pár zkusmých výpadů. Meč byl
překvapivě lehký. Zkontroloval ostří a raději jej trochu přebrousil.
Až když byl úplně spokojený, zabalil meč znovu do kůže a položil jej
na stůl vedle truhličky s elixíry. Venku se teprve začalo šeřit a on
potřeboval ke své práci naprostou tmu. Lehl si do postele a začal
uvažovat o té dívce z vesnice, Reeně.
Byla krásná, o tom nebylo pochyb. Vesemir uvažoval, co ji
zaujalo tak, že není jako ostatní. Obyčejně to bývalo tak, že
vesničané ho neviděli moc rádi. Sice mu podlézali a podstrojovali,
ale když se nedíval nebo za jeho zády se na něj dívali s odporem. S
odporem k monstru, které mělo za úkol objevit se tam, kde se to
očekávalo, udělat svou práci a vypadnout. Pamatoval si na jednu
vesnici, kde pro změnu měl své doupě vlkodlak. Tam mu málem
ukradli všechny věci i koně. Málem doplatil na jejich chamtivost
svým životem. Kdyby mu totiž nenechali jeho truhličku s elixíry,
zemřel by. Tenkrát padaly hlavy a dokonce na něj byl vypsán
zatykač. Poté co se všechno vysvětlilo, nikdo se mu neomluvil, ale
vykázali ho z města a z celého kraje. Dokud dělal svou práci, byl
vítaný. Jakmile ale skončil, nic už nebránilo nechuti vesničanů k
němu proniknout na povrch a doprovodit ho na hranice jejich
pozemků. Pokud se někdy setkal s děvčaty, bylo to při ojedinělých
příležitostech v hospodách. Povyražení na jednu noc.
Tentokrát to bylo něco jiného a on to věděl.
Uslyšel na chodbě lehké kroky. Posadil se na posteli a
zaposlouchal se. Někdo se zastavil před jeho dveřmi a zastavil se.
Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo nesmělé zaklepání.
"Je otevřeno," řekl, ale zůstal sedět na posteli.
Dveře se otevřely a dovnitř vešla Reena. Vesemir vstal a
bezděky si uhladil své delší vlasy, které mu spadly do čela.
"Neruším tě?" zeptala se, ale nenechala ho odpovědět a
pokračovala:
"Mám o tebe strach Vesemire. Prosím tě, buď opatrný. Dávej na
sebe pozor. Nechci aby se ti něco stalo..., já..., mám tě moc ráda,"
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 14 -
vysypala ze sebe, otočila se a chystala se vyjít ven. Vesemir zůstal na
okamžik stát jako zkamenělý, pak se ale vzpamatoval a chytil ji za
ruku.
"Prosím, neodcházej, mám ještě chvíli čas. Jestli ti to nebude
vadit, zůstaň..."
Viděl jak se otočila a náhle se ocitla na jeho hrudi. Objal ji.
Chvíli tak stáli a pak se mlčky posadili na postel. Reena se opřela o
Vesemirovu hruď a on ji hladil po vlasech. Měla moc krásné vlasy.
Venku se setmělo a oni stále nepromluvili ani slovo. Náhle se Reena
zvedla, políbila zaklínače na tvář a s tím, že už ji určitě budou hledat,
odspěchala. Vesemir zůstal sedět, ale pak se také zvedl a začal se
připravovat. Vyhnal z hlavy všechny myšlenky kromě té, proč tady
vlastně je. Připjal si meč šikmo přes záda, tak, aby mu rukojeť
vyčnívala zpoza levého ramene. Otevřel truhličku a vybral z ní dva
flakóny s elixíry.
VIII.
Stál opřený o náhrobek naproti stromu, kde, jak předpokládal,
by mohl mít graveir své doupě. Venku byla úplná tma, ale zaklínač
velmi dobře viděl. Již se na něm začínaly projevovat účinky elixírů,
které vypil. Jeho tep se stal skoro nehmatný, pomalý tlukot srdce
mohl tušit jen on sám. Sluch i zrak měl nyní na úrovni nočních šelem
tiše útočících na svou kořist. Jeho zorničky se roztáhly a on i ve tmě
viděl jako za denního světla. Byla tmavá noc a hrozné dusno.
Schylovalo se k bouřce. Povolil si řemen od pochvy meče jehož jílec
mu svítil nad levým ramenem. Takto připraven po nedlouhém čekání
konečně uslyšel tiché šelesty pronikající k němu skrze tmavou díru
ve vykotlaném stromu. Neslyšně se pohnul směrem k východu z
doupěte. Postavil se k němu bokem, tak aby byl zakryt stromem, ale
zároveň tak, aby mu nic nebránilo bleskurychle udeřit. Uslyšel
sípavý dech graveira. Začal mu vibrovat medailon.
Pak ho uviděl. Graveir se neslyšně vytáhl skrze díru a postavil
se před strom. Zaklínač se už už chystal udeřit ze zálohy když vtom
přímo za jeho zády zahoukala sova. Graveir se otočil, uviděl
zaklínače a se zaskučením při němž stydla krev se na něj začal sápat.
Ten neztratil duchapřítomnost a místo aby kontroval útokem, otočil
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 15 -
se, plavnou parádou se graveirovi vyhnul a stanul bokem od něj. Jeho
meč zazvučel, vytahován z pochvy, čepel opsala půlkruh a neustále
vibrujíc zastavila se před zaklínačem připravena rozdávat smrt.
Měsíc, jenž v tu chvíli vysvitl zpoza těžkých mraků, osvětlil
zaklínačovu tvář. Byla klidná a vyrovnaná. Zaklínač se ocitl, jako
tolikrát předtím, v pozici jíž důvěrně znal. Pohled do očí netvora,
krátký záblesk čepele a postupně utichající netvorův smrtelný skřek.
Teď tomu bylo ale jinak a on to věděl. Vibrace medailonu byly
neuvěřitelně silné. Vesemir byl velmi překvapen, že graveir, teď již
nepochyboval o tom, že to graveir je, se na něj okamžitě nevrhl, ale
ostražitě stál na místě a měřil si jej krví zalitýma očima. Jeho hřeben
se ještě více vztyčil a dostal nachovou barvu. Sám netvor jako by se
celý zvětšil, tyčil se před zaklínačem a cenil na něj své zuby. Z huby
mu odkapával hustý sliz a i jeho drápy byly pokryty slizem.
Zničeho nic zaútočil. Byl neuvěřitelně rychlý, Vesemir jen stěží
unikl drápům mířícím k jeho hrdlu. Instinktivně trhl mečem vzhůru,
cítil jak čepel projela něčím měkkým, otočil se na patě a došlápl,
jako už tolikrát předtím na levou nohu, okamžitě připraven zaútočit.
A opravdu, graveir zařval bolestí a zaklínač si všiml, že mu z pařátů
na pravé ruce vytryskla krev. Netvor zaútočil znovu. Zaklínač využil
náhrobku, který, jak věděl je přímo za ním, přeskočil ho a tím se
dostal do velice výhodné pozice, kdy mohl jediným úderem vše
skončit. Jenže se přepočítal. Graveir místo toho aby zaklínače
následoval přes náhrobek, skočil stranou, přímo bokem k zaklínači,
bleskurychle se otočil a ohnal se svými pařáty zaklínači po hlavě.
Ten, vida jak se situace obrátila, na poslední chvíli stačil složit ruce
do znamení Aard a tím netvora odhodit o kus dál. Ten vztekle
zaječel, a rozběhl se přímo na Vesemira. Zaklínač stál pevně, třímal
svůj meč a díval se přímo na běžícího graveira. Byl si jist sám sebou,
byl si jist svým úderem. Posledním úderem. Těsně před tím, než na
něj mohl graveir zaútočit, Vesemir ukročil, otočil se a ťal netvora
šikmo přes hlavu a záda.
Minul.
Překvapeně, nicméně nacvičeným pohybem se otočil, aby mohl
čelit dalšímu útoku ze zadu. Ten vzápětí následoval. Graveir se
nezastavil na místě, stejně jako by to udělal kterýkoliv jiný netvor
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 16 -
náhle zjistíc že mu jeho oběť unikla, ale pokračoval dál a obloukem v
dostatečné vzdálenosti se otočil a zaútočil na již připraveného
zaklínače.
Vesemirovi v tu chvíli kroužily hlavou vzpomínky na rozsáhlou
knihovnu, studnici všeho jeho vědění na Kaer Morhen, kde po nocích
tajně studoval aby následující den mohl dokázat, že je lepší než jeho
spolužáci. Leč nenašel ve svých poznatcích žádný, který by vysvětlil
to podivné graveirovo chování. Ještě nikdy se nesetkal s ničím
podobným a také ho před ničím takovým nevarovali.
Zopakoval stejnou fintu, se stejným výsledkem. Minul opět.
"Je zatraceně rychlý", pomyslel si "proč mě nezasáhne z té
výhodné pozice, když jsem k němu zády?" Takové myšlenky se
honily hlavou zaklínače, když se podruhé otáčel a viděl jak se graveir
asi deset kroků od něj otáčí, aby se rozběhl k dalšímu útoku. Náhle
ho něco napadlo. Na hradišti měli při tréninku proběhnout takzvanou
cestou smrti, jak ji pojmenovali dotlučení mladí zaklínači, které
vyvrhla uprostřed ven. Tam, asi uprostřed, byla překážka zvaná
vysoké bidlo, kde bylo potřeba rychle vyskočit asi jeden a půl metru
do vzduchu, z boku opsat mečem půlkruh a odrazit tak rychle se řítící
kůl, směřující přímo na obličej. Také si pamatoval na svého přítele
Kavirra, který takhle přišel o pět předních zubů.
Vyskočil a opsal mečem půlkruh.
Zpomaleně, jakoby v dálce viděl, jak čepel narazila ze předu na
graveirovo hrdlo a jako máslem jím prošla. Cítil teplou spršku
čehosi, co mu pokropilo tvář a ruce. Viděl graveirovo tělo jak
setrvačností pokračuje dál a po pěti krocích padá k zemi, rozrývajíc
svými pařáty hlínu kolem. Sledoval graveirovu hlavu, která se ve
vzduchu párkrát otočila kolem vlastní osy a dopadla na zem.
Vesemir, těžce oddychujíc, strnul v univerzální bojové pozici
kdykoliv připraven se bránit nebo opětovat útok. Věděl ale, že už je
po všem.
Náhle se tělo před jeho očima začalo měnit. Zmenšilo se a stalo
se štíhlejší. Graveirovu slizkou šedou kůži vystřídala lidská. Zaklínač
s hrůzou před sebou spatřil tělo, snad osmi až desetileté dívky,
ošklivě pořezané a otrhané. Podíval se na hlavu a zvedl se mu
žaludek. Hlava se na něj dívala otevřenýma očima zpoza dlouhých,
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 17 -
krví zbarvených, blonďatých vlasů. Ústa s ošklivě rozšklebenými rty
byla jakoby zastavena v polovině hrůzyplného skřeku. Pozorně
sledoval jestli se tělo ještě nebude hýbat, ale to setrvalo nehybné.
Pomalu se k němu přiblížil a otočil ho na břicho. A tu, hle, na zádech
spatřil nějaký symbol. Podíval se pozorněji a se strašlivým poznáním
bleskurychle otočil hlavu ke vchodu do domnělého graveirova
doupěte. Byl ve smrtelném nebezpečí a co bylo nejhorší, on to věděl.
Narazil nějakým způsobem na nejtemnější nekromantskou sektu –
Děti Urgoka. Tato sekta byla, co věděl, rozšířena do celého světa a
nebyla ve velké oblibě ani u ostatních podobných sekt. Tato se od
nich lišila, stejně jako se liší mřenka od štiky. Nejtemnější z temných
sekt – Děti Urgoka neuznávaly majestát smrti a využívaly čar a
kouzel k ovládnutí nejen mrtvých, ale i živých. Vytvářely z nich
netvory, uzpůsobené k zabíjení bezbranných lidí. Křížením vznikala
obludná monstra, která pak, stanuvši se pro ně nezvladatelnými
nezabily, ale vypustily do světa. Stalo se to kdysi dávno v trpasličích
horách, Mahakamu. Tenkrát Děti vypustily do podzemních šachet
obrovskou zmutovanou stonožku s lidským rozumem. Trpaslíci si
najali deset zaklínačů, vrátili se jen tři. Znakem Dětí bylo velké U a
uprostřed něj kříž obrácený naruby. Právě takové znamení spatřil
Vesemir na zádech ubohé dívky, která, jak si domyslel, byla určitě
kovářova dcerka.
Věda, že od mrtvého těla mu již nic nehrozí, věnoval veškerou
svou pozornost východu ze stromu. Chvíli nehybně stál a poslouchal
zda neuslyší kroky a sípot dalšího netvora. Pak se opatrně, s mečem
pozvednutým, vydal vpřed. Nepočítal s tím, že bude s graveirem
bojovat tak dlouho a teď se proklínal za to, že si nevzal sebou více
lahviček s elixírem vylepšujícím noční vidění. Stále byl však
nelidsky rychlý a stále ještě dobře viděl. Nicméně, cítil že to již
dlouho nevydrží a účinky elixírů pominou. Přemýšlel, zda se má
vydat zpět do vesnice, říci, že zabil graveira a ještě téže noci odjet.
Povinnost zaklínače vůči lidem v něm však zvítězila a tak začal
sestupovat do temné hlubiny uvnitř stromu.
Sestoupil asi dva metry pod zem a ocitl se v jakési prostornější
jeskyni, ze které vedl jeden otvor dále pod zem a další směrem odkud
přišel. Cítil neznatelné proudění vzduchu. Sklonil se a po čtyřech, s
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 18 -
mečem napřaženým, začal sestupovat dolů. Chodba smrděla
graveiřím pachem a stěny byly ulepeny slizem. Chtělo se mu zvracet,
ale překonal to a lezl dál. Po asi deseti minutách, kdy se chodba
nespočetně krát vyhnula a zase navrátila do hlavního směru,
Vesemir, uviděl před sebou díru dolů. Podíval se do ní a spatřil
docela prostornou chodbu vytesanou v kameni vedoucí stále dál.
Seskočil do ní. Mohl se již normálně postavit. Chodba byla rovná až
po dalších padesáti krocích odbočila doprava a pak doleva.
Překvapeně zjistil, že se mu dýchá daleko lépe a že už uvnitř není
taková tma. Stěny okolo něj jakoby vyzařovaly tmavě modré světlo.
Světlo jej obklopovalo když šel dál. Na zdech sem tam spatřil velké
U uprostřed s křížem naruby.
Nemohl se mýlit, byl ve skrýši Dětí Urgoka. Podle ostatních
nápisů, kterých si občas všiml na zdech, usoudil že to kdysi bývalo
staré bobolácké sídliště. Objevil i řadu hrobů ve stěnách. Kostry v
nich byly menší než člověk, rozložitější ale hlavně úplně jinak
sestavené. Bobolácká kostra měla daleko více žeber a kostí vůbec
než lidská. Všiml si také, že mnoho hrobů bylo prázdných. Kostry se
nerozpadly jak si původně myslel, prostě tam nebyly. Po několika
minutách došel na místo, kde chodba končila. Před sebou viděl jen
kamennou stěnu. Co bylo divné, bylo stále znatelnější proudění
vzduchu, které jakoby procházelo skrz kamennou stěnu. Zaklínač se
stěny opatrně dotkl. Nenarazil prsty na žádný odpor. Jeho medailon
trhaně poskočil.
"Kouzlo iluze", pomyslel si. Neviděl skrze něj dále a tak,
obezřetně s mečem připraveným, prošel kouzlem. A strnul.
Ocitl se na vyvýšeném schodišti nad prostornou místností
ozářenou namodralým svitem. Pod sebou viděl stoly s pomůckami
různých druhů, skalpely, nůžky, hadičky, skleněné flakónky. Celá
jedna boční stěna byla obložena skleněnými sarkofágy v nichž mohl
spatřit v řadě vedle sebe roztodivná monstra spolu s lidskými těly.
Některá těla se pohybovala. Vesemir si všiml, že všechna jsou
ponořena do nějaké tekutiny. U protější zdi stálo obrovské železné
křeslo k němuž vedly různobarevné hadičky. Nad křeslem se někdo
skláněl. Měl na sobě černou, až k zemi splývavou robu. Hlavu měl
zakrytou kapucí a na ní, jak Vesemir vzápětí uviděl bylo nakresleno
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 19 -
velké U s obráceným křížem uprostřed. Opatrně začal sestupovat po
schodech dolů. Očima kontroloval východ z místnosti. Byl již tak
blízko toho člověka, že by se ho mohl dotknout svým mečem.
Najednou se ten člověk otočil a usmál se na něj. Vesemir ztuhnul v
bojové pozici s mečem připraveným okamžitě udeřit.
"Vítám tě, bratře sssaklínači", promluvil syčivým hlasem onen
tvor, o kterém se Vesemir mylně domníval, že je to člověk. Z
červeného, vředovitého, slizem lesknoucího se obličeje, na něj
shlížely tři oči. Žluté oči, svítící nepřirozeným leskem. Jeho ústa,
dalo-li se tady ještě hovořit o ústech, byla protáhlá, jako zoban
zahrocená s odhalenými zuby. Chvíli se na zaklínače díval a pak
promluvil.
"Jsssem Ylithusss, ssstarššší Dětí Urgoka. Rád tě vidím. Po
dlouhé době ssse opět sssetkávám ssse sssaklínačem. Bude pro násss
čessst, proměnit tě ve sssdravého, opravdového člověka."
"Jsem zdravý až dost," opáčil Vesemir, ani na vteřinu
nespouštějící zrak z Ylitha. "Chci zůstat takový jaký jsem. Ale ty se
připrav na proměnu, Ylithe! Přišel jsem sem náhodou, zabít graveira
terorizující zdejší vesnici. To jsem taky splnil, ale vím, že by to
nebylo nic platné, dokud by nebyl vymýcen původce toho zlého – vy,
Děti Urgoka! Takové jako jsi ty a tví nohsledi je třeba bez milosti
vybíjet.
"Nenech se vysssmát, sssaklínači!" zasyčel netvor, "zde tvé
umění nic nezmůže! Podívej se okolo sssebe!"
Vesemir se podíval.
Viděl, jak z nádob, ze kterých se se syčivým zvukem
odstraňovala víka a vytékala voda, vylézají další netvoři. Připravil se
na boj, účinky elixírů zvolna slábly a zaklínač cítil, jak pomalu ztrácí
schopnost ostře vidět v tomto šeru. Naštěstí zde bylo aspoň trošku
světla z podivných, u stropu visících koulí.
Netvoři se blížili, zaklínač ustupoval a věděl, že pokud se
nestane zázrak, zemře zde.
Ne, smrti se nebál, tolikrát jí stál tváří v tvář, že už si na její
přítomnost zvykl. Přímo pudově se však bál toho, co udělají a jak
využijí jeho tělo. Nechtěl skončit jako nástroj bezmocně
poslouchající zlovůli Dětí Urgoka.
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 20 -
Viděl, jak se Ylithovi zaleskly oči, při pohledu na něj, jak se
snažil najít vhodné místo, kde by byl krytý alespoň zezadu.
Evidentně přemýšlel o tom samém.
A pak skočil.
IX.
"Otče, měli byste zajít na hřbitov, podívat se, jestli Vesemir
nepotřebuje pomoct!" žádala starostu Reena.
"Ne, nemůžeme udělat nic víc, než se modlit," odpověděl
starosta a opět sklonil hlavu k vroucné modlitbě. Spolu s dalšími, asi
dvaceti vesničany, se shromáždili ve zdejším kostele a přinášeli
zaklínače na modlitbách svému bohu. Nemohli sehnat svého
duchovního Chevana, takže se modlili všichni potichu v duchu.
Venku se před chvílí hustě rozpršelo a pomalu se blížila třetí
ranní hodina. Od chvíle, kdy zaklínač odešel na hřbitov, seděli
všichni shromážděni v krčmě a čekali.
Čekali na výsledek.
Na jakýkoliv výsledek.
Slyšeli strašlivé skřeky, ty ale pak ztichly a už notnou hodinu se
neozývalo nic, ani skřeky, ani steny. Část vesničanů se odebrala do
kostela, většinou ti starší. Reena šla s nimi. V celém kostele bylo
slyšet různorodé šeptání, jak si lidé opakovali modlitby, které znali,
tiskli si k prsům růžence a doufali, že vše dnešní noci skončí. Mysl
všech byla upnuta k jednomu společnému problému – vyhnat zlo z
jejich vesnice ať to stojí co to stojí. Zaklínač byl jen výhodnou
zbraní, která se naskytla, řadě z nich při pohledu na něj naskakovala
husí kůže a skoro všichni, až na vyjímky jako byla starostova rodina
a pár starších, s odporem odvracelo zrak když jej spatřili.
Reena zde nehodlala jen tak čekat, modlit se a nic nedělat.
Zaklínač byl člověk, ke kterému pocítila hluboké sympatie a u
kterého se cítila moc dobře. V bezpečí. Když byla s ním, její srdce
zrychlilo tep a její nohy ztratily pevnost a třásly se jak nohy stařeny.
Vesemir. Přemýšlela o něm celou dobu až se rozhodla.
Nebude už tady čekat a půjde na hřbitov, podívat se, co se stalo.
Začala se zvedat když v tom najednou kostelem otřásla ohlušující
rána, zřejmě blesk, který udeřil někam moc blízko. Všichni vyskočili
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 21 -
na nohy a začali se překřikovat. Spolu s ránou Reena pocítila pod
nohami otřes, který vzápětí srazil na zem zlaté nádobí na svatou
hostii.
Lidé se začali křižovat a někteří už už chtěli vyběhnout ven,
když v tom se na boku kostela otevřely dveře a vešel otec Chevan.
Měl na sobě rudý plášť zmáčený deštěm. Kápi měl jako vždy
posunutou hluboko do obličeje.
"Modleme se za našeho bratra sssaklínače," pronesl svým
charakteristicky syčivým hlasem otec a pozvedl ruce dříve, než mohl
kdokoliv cokoliv namítnout. Všichni se uklidnili, poklekali do lavic a
nechali se vést modlitbou otce Chevana.
Reena si všimla, že otec má svůj plášť hodně špinavý, zablácený
a na spodu i roztrhaný. Zřejmě byl v lese na bylinky, což dělal velice
často, byl to prakticky duchovní i léčitel v jednom, a když spěchal
před deštěm, upadl a plášť si roztrhal.
Bouřka se zřejmě uklidnila, protože žádný další blesk už nikde v
blízkosti neudeřil. Pršelo ovšem stále silně. Po půlhodině dalších
modliteb se vesničané odebrali, posilněni na duchu, do svých
domovů a uložili se k spánku. Doufali, že je jejich modlitby pro tuto
noc ochrání a ráno se uvidí, co se stalo se zaklínačem a co dělat dál.
Reena byla velmi netrpělivá, měla o Vesemira strach, ale musela
poslechnout otce a jít na kutě. Uložila se tedy do postele a po chvíli
usnula.
X.
Ráno se probudila velmi brzy, umyla se a převlékla a chvatně
seběhla dolů do kuchyně. Tam už seděli další čtyři chlapi a společně
se starostou se právě domlouvali na tom, že se zajdou podívat na
hřbitov. Reena se k nim přidala.
Tam to vypadalo opravdu příšerně. Všichni strnuli, když uviděli
znetvořené tělo kovářovy dcerky. Reeně se zvedal žaludek, ale přesto
zůstala a spolu s muži hledala stopy po zaklínači. Déšť byl ale v noci
tak hustý, že smyl všechny stopy po boji.
"Nic," hulákali muži, které vyslal starosta do blízkého okolí
hřbitova v naději, že se něco najde.
"Po zaklínačovi ani stopa, starosto!"
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 22 -
"Asi vlezl do té ďury, chlopi, a smrt v ní našel," prohlásil
smutně starosta. "Kdoví kolik tých bestijí tam bylo a esli jich na něho
zaútočilo více, roztrhali ho." Sundal si z hlavy klobouk a tiše zůstal
stát. Po něm tak učinili i všichni ostatní.
Reena v sobě pocítila prudký žal. Ne! To nemůže být pravda,
prostě nemůže být jen tak mrtvý! Vždyť říkal, že... Reena se otočila,
v očích slzy a prudce se rozběhla zpět k vesnici. Slzy se jí řinuly
proudem, když doběhla do kostela.
"Otče, otče!" křičela a utíkala k zakristii. Spěšně nahlédla
dovnitř. Otec tam nebyl. "Kde může v tuto dobu být?" pomyslela si.
Sedla si dovnitř s tím, že na něj počká, zatímco se bude modlit.
Začala se modlit, ale myšlenky jí stále odbíhaly k Vesemirovi.
Plakala a bylo jí, jako kdyby ztratila někoho blízkého. Teď už to
věděla přesně. Zamilovala se do něj. Zamilovala se, a ani mu to
nemohla dát najevo. Byli spolu tak málo. Co by dala za to, být teď s
ním, hřát se v jeho objetí. Cítit jeho ruce na svých ramenou, na
vlasech. Líbat a hladit ho. Nevěřila tomu, že je mrtvý, nechtěla věřit.
Seděla tak už notnou chvíli, než si uvědomila, že zpoza plenty v
místnosti otce Chevana slyší nějaký šramot. Pomalu přišla blíž a
odhrnula těžký závěs. Za ním spatřila dlouhý výklenek, v němž byly
po stranách uloženy knihy. Šramot byl stále slyšitelnější, když šla dál
do výklenku. Na konci uviděla další knihovničku. Bylo to divné, ale
nemohla se mýlit, šramot pronikal skrze zadní knihovničku, jakoby
za ní ještě něco bylo. Nepamatovala si, že by otec Chevan někdy
říkal něco o tajných chodbách v kostele, nicméně zde asi jedna
taková byla.
Náhle na dřevo knihovny někdo zezadu zabušil. Reena ztuhla, v
té chvíli by se v ní krve nedořezal. Byla vyděšená. Zdálo se jí, že
spolu s bušením uslyšela i nějaký hlas. "Že by otec Chevan?"
pomyslela si. Vzápětí to uslyšela jasněji, někdo tam byl a něco volal.
Reena začala rychle uvažovat, co by mohla udělat. Opřela se vší
silou do knihovny. Cítila, jak se pohnula. Srdce se jí rozbušilo. Co
když to bude nějaké monstrum? Co když se jí tady něco stane?
Dostala šílený strach a začala couvat a už se skoro panicky dala na
útěk, když v tom uslyšela naprosto zřetelné slovo: "pomoc!"
Někdo tam byl uvězněný!
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 23 -
Otec Chevan!
Vrátila se a znovu se zapřela. Dřevěná knihovna se pomalu
začala odklápět dozadu. Jak do ní Reena tlačila, odklápěla se stále
více a více až se vytvořil jakýsi otvor, kterým se dalo protáhnout na
druhou stranu. Pomalu se do otvoru nahnula a pak ho uviděla.
"Vesemire!", hystericky zakřičela a vrhla se na špinavou zem v
úzké chodbě, kde ležel zkrvavený zaklínač.
XI.
"Lež klidně, Vesemire, nehýbej se!" To byla první slova, která
uslyšel, když se probudil.
"Jsi v bezpečí, neboj se," podíval se, kdo na něj mluví. Byla to
ona, Reena, ta krásná dívka z vesnice. To není možné, starají se o
něj! Postarali se o raněného zaklínače. Nemohl tomu uvěřit. Stávalo
se to velmi zřídka a jemu se to stalo asi popáté, a to už byl v tolika
městech a vesnicích. Vždy se postarat sám o sebe, nedůvěřovat
nikomu. Jen sobě a svému meči. A svému kodexu. Byl na to zvyklý,
to byl úděl zaklínačů. Ale teď. Co se jí to stalo s očima? Proč pláče?
"Reeno..." zvedl se na loktech a vzápětí upadl s úšklebkem zpět
na postel.
Přísně se na něj podívala a setřela si slzy z obličeje. Ze stolu
vzala misku plnou kouřící a voňavé polívky a začala ho krmit.
"Reeno, co to děláš? Prosím, nakrmím se sám..." hrubě odstrčil
její ruku a podíval se jí do očí. Viděl v nich bolest, strach a ještě
něco. Něco, co se bál pojmenovat. Zaklínači o tom nemluvili. Nikdy.
Na Kaer Morhen, hradišti zaklínačů na to nebyl čas.
Přesto...
Ne, nikdy.
"Nezlob se, nakrmím se sám," prohlásil, opět se zvedl a posadil
se na posteli. Tentokrát to vydržel bez úšklebku. Beze slova mu
podala misku, vstala a odešla. Zaklínač se najedl. Cítil, jak se mu po
vývaru vracejí síly. Pomalu a opatrně vstal z postele. Prohlédl se.
Neměl nic zlomeného, byl potlučený, poškrábaný, cítil všechny kosti
v těle, ale byl celý. Přibude mu pár jizev. Vedle postele na stole byla
jeho truhlička a oba meče, pečlivě zabalené do kožešin. Našel také
své věci, vyprané a zašité.
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 24 -
Voňavé.
Poznal, jaká je to vůně, heřmánek a lípa. Věděl, čí je to vůně.
Zaklel a začal se převlékat. U převlékaní klel častěji. Pak si začal
matně uvědomovat, proč je vlastně tady, když v tom se otevřely
dveře a vstoupil starosta s dalšími chlapy.
"No vida, pane zaklínač, už je jim lépe!" zahřměl starosta a už si
to šinul ke stolu. "Co se stalo tam dole, pane zaklínač, poví nám to?
Našli jsme jich v kostele v zasypané chodbě za knihovnů otca
Chevana. Reena nás všecky zburcovala, tož zme jich přinesli tu do
hospody a oni už tu dva dny leží jak lazar. Tož se nám nediví, že zme
jak na trní, pane zaklínač, a chceme vědět, co sa tam dole v té
zkurvené ďuře stalo!"
"Dva dny?" pozvedl obočí Vesemir a poškrábal se za uchem.
"Na mů dušu, pane zaklínač," dušoval se starosta, sedící za
stolem a čekající na jeho reakci. I ostatní chlapi bez dechu sledovali
zaklínače a viseli mu na rtech. Ten viděl, že by stejně nebylo nic
platné, kdyby jim nic neřekl, tak začal vyprávět.
"Určitě jste už byli na hřbitově a všimli si těla?" zeptal se, a
když viděl jejich přikyvování, pokračoval. "Čekal jsem na ghůla, až
vyleze a když vylez, tak jsem ho zabil. Sami jste viděli, že to byla
bestie stvořená zlou magií. To jsem poznal, když jsem si všiml znaku
na zádech. Byl to znak Dětí Urgoka, nejbrutálnějších čarodějů, co
využívají mrtvé těla a svými čárami z nich dělají příšery, které pak
ovládají. Vlezl jsem do díry ve stromu a dostal se do jejich doupěte.
Bylo jich tam na mě moc, podařilo se mi jich hodně zabít, přesto jich
bylo stále moc, utekl jsem proto do nějaké chodby a pak něco
vybuchlo a celé podzemí se zavalilo. Měl jsem štěstí, že mě nechytla
hlavní vlna, ale i tak jsem zůstal ležet pod sutinami. Musel jsem se
vyhrabat, vůbec jsem nevěděl, kde jsem, naštěstí jsem byl zasypaný
jen mělce. No a pak jsem se prohrabal do kostela až mě tam tady
Reena našla." Mezitím, co zaklínač mluvil, připojila se k nim i
Reena, seděla stejně tiše jako ostatní a napjatě poslouchala.
"Myslím, že uvnitř nezůstal naživu nikdo a i kdyby, dlouho by v
sutinách bez vzduchu nevydržel."
"No, pane zaklínač, se srdce jim všichni děkujeme a tady majů
svoju odměnu," podával mu starosta objemný pytlík, "a že byste
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 25 -
věděl, že v Oblouku jsou slušní lidi, tak jsem jim pár zlatých přidali."
Všichni chlapi pokyvovali uznale hlavou a usmívali se na zaklínače.
To se mu ještě nikdy nestalo, vždycky, když si přišel pro peníze za
vykonanou práci, byly mu dány s takovým odporem a nechutí, že je
beze slova vzal a hleděl být co nejrychleji na cestě. Tady bylo
všechno jinak. Úplně jinak.
"Děkuji, starosto, to jste ale opravdu nemuseli," řekl Vesemir a
po chvíli mlčení dodal na zkoušku "odjedu ještě dnes odpoledne."
"Ale to nemusí, pane zaklínač, klidně tu můžou být, jak dlouho
chtějí! Dokud se pořádně neuzdraví, nemusejí nikam jezdit, zaplatili
jsme hostinskému předem za cimru i za jídlo."
Úplně všechno bylo jinak.
Zaklínač se tedy rozhodl odjet až nazítří ráno. Starosta i ostatní
mu popřáli všechno nejlepší a odporoučeli se. Reena taky a on neměl
tu odvahu jí nic říct. Cítil se trapně. Celé dva dny se o něj starala, o
něj, o zaklínače! Vesemir byl zmatený, nevěděl, jestli je to stud nebo
něco jiného, co mu brání oslovit Reenu a říct jí něco...
Celé odpoledne strávil sám, zčásti ve svém pokoji, zčásti venku.
Zašel se podívat na hřbitov a všiml si, že strom, ve kterém byla díra
do doupěte Dětí Urgoka, byl vyvrácen a na jeho místě byl navalen
velký kámen. Pousmál se, věda, že taková ochrana pramálo pomůže.
Koho potkal, ten se na něj usmíval a přál mu pěkný den.
Zaklínač byl v šoku a tak se vydal do kostela, podívat se, na otce
Chevana, o kterém mluvil starosta a Reena. Nikde ho nenašel a když
se ptal ostatních lidí, rovněž ho nikdo jiný neviděl, ba co víc, už dva
dny. Už po dvě rána nebyly žádné bohoslužby. Pustil proto otce
Chevana z hlavy a šel zpět do svého pokoje.
XII.
Heřmánek a lípa.
Tu vůni ucítil dříve než jí spatřil. Ležela na jeho posteli a spala.
Tiše, opatrně našlapujíc aby ji nevzbudil, zavřel za sebou dveře a
usedl na kraj postele. Díval se, jak se jí pravidelně zvedá hruď. Díval
se na její krásnou tvář. Vlasy měla volně rozpuštěné. Jejich hnědá
barva ostře kontrastovala s jejím růžovým obličejem. Vesemir nikdy
neviděl krásnější vlasy. A ta její vůně, nebyla pronikavá, nebyla
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 26 -
protivná jako u ostatních dívek, byla velice podmanivá. Bezděky
přesunul svou ruku blíže. Dotýkal se jejich vlasů. Byly tak jemné.
Něžně ji začal hladit, nejdříve stydlivě, po konečcích, pak si dodal
odvahy a pohladil ji po celé délce jejich dlouhých vlasů. Byl to
krásný pocit, dotýkat se něčeho tak hebkého. Byl tím tak unesen, že
si ani nevšimnul, když otevřela oči a upřela na něj svůj pohled.
"Vesemire."
"Reeno, já..." ucukl s rukou a podíval se na ni.
"Čekala jsem na tebe, ale dlouho jsi nešel a já tady usnula.
Omlouvám se."
"Nemáš proč, Reeno, to já bych se ti měl omluvit," Vzal její
ruce do svých.
"Chtěl bych ti poděkovat, za tvou starost a omluvit se za to, že ti
to asi nedávám moc najevo. Víš, já na to nejsem zvyklý. Já..."
Nedomluvil, neměl sílu říct něco dalšího. Nemůže jí nechat v
planých nadějích. Musí to utnout hned v zárodku. Je zaklínač, jeho
práce je vybíjet netvory za peníze a cestovat po světě.
Sám.
To je úděl zaklínačů, ten si sám dobrovolně vybral.
Je zaklínač.
Nemůže se usadit na jednom místě.
Je zaklínač.
Nemůže mít děti.
Je mutant. A i když se lidé v této vesnici nechovali jako jinde,
kdoví, proč ho tady ještě trpěli a jak dlouho by jim to vydrželo.
Neměl to srdce jí to všechno říct. Byla tak zranitelná. Schoulená
v jeho náruči. Byl její všechno a on to věděl.
"Reeno," začal Vesemir, ale dívka mu jemně položila prst na
ústa, čímž mu naznačila, že má mlčet.
"Vesemire, vím, co mi chceš říct, ale prosím, neříkej to nahlas,
jen buď se mnou."
"Jsem s tebou, jsem tady, u tebe."
Nevěděl, jak dlouho tak spolu seděli, ale když se nakonec zvedla
a beze slova odešla, všiml si, že venku už je úplná tma. Nebe bylo
jasné a měsíc už byl vysoko na obloze. Netušil, co si má myslet.
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 27 -
Věděla co? Byl zmatený a rozmrzelý, netušil co se mezi nimi stalo.
Jestli se vůbec něco stalo. Zalehl na postel a zanedlouho usnul.
XIII.
Ráno ho vzbudilo kohoutí kokrhání. Slunce zrovna vycházelo a
před ním byl den příhodný pro cestování. Sbalil si to málo co měl a
sešel dolů do kuchyně.
"Dobré ráno jim přeju, pane zaklínač," uvítal ho červenolící
hostinský a usmíval se od ucha k uchu. Zaklínač mu úsměv oplatil.
"Díky za příjemný pobyt, Fromine, bylo mi tady u tebe moc
dobře. Slamník byl rozhodně měkčí než hřbet mého koně,"
zavtipkoval a viděl, jak se Frominův úsměv rozšířil. Myslel si, že už
to ani není více možné.
"Starosta jim vzkazuje, že než pojedou, mají se u něj zastavit
pro koně," pohlédl na zaklínače hostinský a úsměv se mu vytratil.
Věděl, že zaklínač byl na ustájení svého koně velmi alergický. Ten
naštěstí pouze neznatelně nadzvedl obočí, přehodil si sedlové brašny
přes rameno a odešel na náměstí. Všiml si, že i na tak brzkou ranní
dobu, bylo na náměstí docela dost lidí. Se všemi se zdravil, všichni
se na něj usmívali. Pomyslel si, že by tu přece jen ještě nějaký čas
zůstal, ale nakonec toho nechal.
Byl zaklínač.
Starosta i s Martou mu vyšli v ústrety.
"Přece se rozhodli, že odjedou, pane zaklínač?" přesunul
starosta pohled na sedlové brašny, "nechtějí s tím ještě pár dní
počkat, než se jim všechny rány zahojí?"
"Děkuji, starosto, ale cítím se již mnohem lépe, pojedu zase
dále."
Při těchto slovech se všichni odebrali do stáje, kde si zaklínač
osedlal koně a vyvedl jej ven.
Starosta i starší z vesnické rady si s ním potřásli rukama a
popřáli mu šťastnou cestu.
Kde je?
Vesemir se stále nenápadně rozhlížel, jestli ji neuvidí, ale zdálo
se, že ještě spí. Nechtěl se ptát starosty, kde je, a tak nasedl do sedla,
naposledy se ohlédl po celé vesnici, až nakonec otočil koně, zamával
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 28 -
zástupu lidí, kteří ho vyprovázeli a pobídl koně do klusu. Nechtělo se
mu věřit, že po tom všem by se s ním nerozloučila. Pálil ho pocit, že
on odjíždí bez rozloučení, že na něj určitě někde čeká.
Kouzelná kaplička!
Na místě otočil koně a tryskem se rozjel na kopec nad vesnicí.
Už z dálky viděl siluetu koně, jenž se pásl nedaleko lavičky. A na ní
seděla ona.
Měla na sobě nádherné dlouhé světle modré šaty s bílými
krajkami. Rozpuštěné vlasy jí čechral mírný větřík. Když ho uviděla
postavila se. Vesemir seskočil z koně a pomalu k ní přistoupil.
"Věděla jsem, že se přijedeš rozloučit, Vesemire, věděla jsem,
že přijedeš tady. Chtěla jsem se s tebou rozloučit sama a proto jsem
šla sem. Mám ti toho tolik co říct!" Sklopila oči a náhle nevěděla co s
rukama.
"Reeno..." začal, ale místo aby dokončil to, co jí chtěl již
dlouho říct, vzal jí do náruče a něžně políbil.
Ona mu polibek opětovala.
"Nepopovídáme si na chvíli?" zeptal se a odešel si sundat meče
a zasunout je do sedlových brašen.
Náhle pocítil mocné trhnutí svého medailonu, zároveň se mu na
zádech uhnízdil pronikavý pohled.
Cítil zlo.
Chloupky po celém těle se mu zježily, nečekal na nic a v obratu
tasil z pochvy meč.
Stříbrný meč.
Meč na netvory.
Bylo však pozdě. Ani ne krok za Reenou stál on. Ta se polekaně
zvedla z lavičky a obrátila se.
"Otče Chevane? Co tady dělají?" s úlevou se zeptala a otočila se
zpět na Vesemira.
"Ssstejně jako ty, přišel jsssem ssse rozloučit ssse sssaklínačem,
dítě," odvětil otec Chevan a položil ji ruku kolem ramen.
Zaklínač však viděl ještě něco jiného. Spatřil záblesk kovového
předmětu, který Ylithus, neboť to nebyl nikdo jiný, to zaklínač cítil,
přiložil zezadu k Reeně. Na čele se mu začal perlit pot. Začal rychle
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 29 -
uvažovat. Byl v naprosto bezvýchodné situaci. Ylithus ho měl v hrsti.
Držel v rukách to, co mu bylo nejdražší, to co miloval – Reenu.
"Co se děje, Vesemire, proč jsi tak bledý? A proč máš meč?"
ptala se zoufale Reena a chtěla vykročit kupředu.
"Ssstůj, dítě, a nic ssse ti nessstane, nemám pravdu,
sssaklínači?" usmál se otec Chevan a zaklínač spatřil, jak se mu
začíná měnit tvář.
Stávala se přesně takovou, jakou měl Ylithus, teď už o něm
zaklínač nepochyboval.
Reena se udiveně ohlédla dozadu a vykřikla.
Později si zaklínač uvědomil, že cítil jako by měl nohy z olova a
nemohl se hýbat z místa. Vyčítal si, že byl pomalý. Vyčítal si...
Spatřil, jak Ylithus pohnul rukou.
Spatřil pomalu se zvětšující rudou skvrnu vpředu na šatech
Reeny.
Reena se prohnula a vykřikla.
Ylithus ji pustil a ona se bezvládně zhroutila na zem.
Vesemirem projela vlna zděšení, to přece nemohlo být možné!
To se mu musí jen zdát! Neschopen nic udělat, civěl s široce
rozevřenýma očima na Ylitha.
"No, sssaklínači, nechceš mi něco říct?"
Vlnu zděšení vystřídal chladný vztek. Vesemir se donutil k
naprostému soustředění na netvora. Neboť teď již to netvor byl.
Zaklínačovy smysly začaly pracovat. Nebylo nic, než on a jeho
nepřítel. Oprostil svou mysl od všech vnějších vjemů a přinutil se
vypudit i svůj vztek. Vztek není potřeba, zpomaluje rozhodování.
"Zdechni, zkurvysyne," procedil skrz sevřené zuby a zaútočil na
Ylitha.
Ten, nepřipraven na tak rychlý útok, ani si nestačil uvědomit, že
se zaklínač pohnul, když ten už byl u něj a přesně mířeným úderem
meče jej rozpůlil vedví.
Na zem vedle Reeny dopadly dvě poloviny zohyzděného těla
otce Chevana. Sek byl proveden precizně, od levého ramene k
pravému bedru. Z proseknutého hrudního koše a břicha se vyvalila
krev a střeva.
A nechutný zápach.
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
- 30 -
Ten už však zaklínač neregistroval.
Zděšeně se skláněl nad Reenou a z hrůzou v očích sledoval
tmavou skvrnu krve, rozlévající se po blankytně modrých šatech.
"Reeno!" zašeptal zaklínač, "neumírej!"
Rychle strhl ze svého koně brašny, vytáhl z nich prostěradlo a
otočil jej kolem Reeny. Vybalil svou truhličku s elixíry a rychle
jeden odzátkoval a nalil jej Reeně do úst. Doufal, že čepel nože
nebyla potřena jedem. Byla v bezvědomí, ale ještě žila, nahmatal ji
puls. Vzal ji do náruče, posadil na koně a vzápětí se vyhoupl za ní.
Oběma rukama jí držel v náručí, koně ovládal pouze stisky nohou.
Tryskem ujížděl k vesnici.
"Ranhojiče!" zařval, když vjel mezi vesničany, kteří urychleně
odskak

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky literatura

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.